Balduin IV. Jeruzalémský: Malomocný král, který bránil Jeruzalém

Kdo byl Balduin IV. a jaký byl historický kontext Jeruzalémského království?

Balduin IV. se narodil v polovině 12. století jako syn krále Amauryho I. a jeho první manželky Anežky z Courtenay. Jeruzalémské království v této éře představovalo vrchol křižácké přítomnosti v Levantě, zároveň však čelilo bezprecedentnímu sjednocování islámského světa pod velením kurdského vojevůdce Saláha ad-Dína (v západní tradici známého jako Saladin). Království bylo obklopeno nepřátelskými emiráty a udržení křesťanské svrchovanosti nad svatými místy v Jeruzalémě vyžadovalo mimořádnou vojenskou i diplomatickou obratnost.

Když byl Balduin ještě chlapcem, jeho vychovatelem se stal učený kronikář a pozdější arcibiskup Vilém z Tyru. Právě Vilém z Tyru popsal mrazivý okamžik, kdy byla u mladého prince odhalena nevyléčitelná nemoc. Během her s vrstevníky, při nichž se chlapci navzájem štípali do paží a škrábali nehty, si Vilém všiml, že malý Balduin jako jediný nepláče ani neprojevuje bolest. Při bližším zkoumání vyšlo najevo, že princova pravá ruka ztratila citlivost. Lékaři záhy potvrdili neúprosnou diagnózu: lepra (malomocenství), ve středověku považovaná za rituální nečistotu a trest Boží, avšak v případě mladého krále vnímaná křesťanskou komunitou jako mučednický kříž nesený pro spásu království.

Nástup na trůn a regentské období: Korunovace ve třinácti letech

Po náhlé smrti krále Amauryho I. v roce 1174 stanul jeruzalémský dvůr před zásadním dilematem. Balduinovi bylo pouhých třináct let a jeho nemoc začínala propukat v plné síle. Přestože feudální zvyklosti v Evropě malomocné vykazovaly ze společnosti do leprosárií, jeruzalémská šlechta (Haute Cour) mladého prince jednomyslně uznala za právoplatného dědice. Korunován byl v bazilice Božího hrobu dne 15. července 1174, v symbolický den 75. výročí dobytí Jeruzaléma první křížovou výpravou.

Vzhledem k princově nezletilosti byl zpočátku regentem ustanoven Miles z Plancy a posléze hrabě Raimond III. z Tripolisu, Balduinův blízký příbuzný. Raimond vedl opatrnou politiku usmiřování a příměří. Jakmile však Balduin v roce 1176 dosáhl plnoletosti (patnácti let), okamžitě převzal otěže vlády do vlastních rukou. Odmítl pasivní defenzivu a rozhodl se osobně vést vojska do pole, přestože kvůli postupující nemoci postupně ztrácel zrak a schopnost ovládat koně oběma rukama.

Bitva u Montgisardu (1177): Neuvěřitelný vojenský triumf proti Saladinovi

V listopadu roku 1177 vpadl Saladin s armádou čítající přes 26 000 elitních bojovníků včetně své osobní gardy mameluků z Egypta do jižních oblastí království. Obešel pohraniční hrady v Gaze a Askalonu a táhl přímo na bezbranný Jeruzalém. Věřil, že mladý nemocný král uvězněný v Askalonu nepředstavuje žádnou hrozbu.

Šestnáctiletý Balduin IV. však prokázal genialitu a odvahu, která vešla do dějin. S pouhými zhruba 375 rytíři, 80 templáři pod velením velmistra Eudese ze Saint-Amandu a několika tisíci pěších vyrazil Saladinovi v patách. U kopce Montgisard (nedaleko dnešní Ramly) křižáci 25. listopadu 1177 zastihli Saladinovo vojsko rozptýlené při plenění, unavené pochodem a naprosto nepřipravené na formovanou bitvu.

Před zahájením útoku nechal král vynést relikvii Pravého kříže, padl před ní na kolena do prachu tváří v tvář svým vojákům a se slzami v očích prosil Boha o záchranu křesťanstva. Následoval zdrcující jezdecký útok rytířů s kopími. Křižáci prorazili muslimské řady, rozdrtili Saladinovu gardu a způsobili panický ústup. Sám Saladin unikl jen o vlásek na rychlém velbloudu do Egypta, přičemž ztratil naprostou většinu své armády. Vítězství u Montgisardu zajistilo Jeruzalémskému království dalších deset let míru a existence.

Srovnávací analýza: Klíčové postavy a mocenské frakce v Jeruzalémě

Lepra v biblickém a teologickém chápání středověku

Pro správné pochopení Balduinovy osobnosti je nutné vnímat, jak tehdejší společnost nahlížela na malomocenství. Ve Starém zákoně (zejména ve 13. a 14. kapitole knihy Leviticus) je lepra popsána jako rituální nečistota (hebrejsky cara’at), jež vyžadovala vyloučení ze společenství tábora. V Novém zákoně však Ježíš Kristus malomocné uzdravuje, dotýká se jich a navrací jim lidskou důstojnost (Marek 1,40–45).

Ve 12. století byl v Jeruzalémě založen vojenský a špitální Řád svatého Lazara, který sdružoval rytíře postižené touto nemocí. Balduin IV. nebyl vnímán jako prokletý hříšník, nýbrž jako živoucí obraz Krista trpícího (Christus patiens). Skutečnost, že i v pokročilém stadiu nemoci, kdy byl slepý, nepohyblivý a nosil masku skrývající znetvořenou tvář, osobně velel na nosítkách při obraně hradu Kerak (1183), z něj v očích současníků i muslimských nepřátel učinila postavu hodnou nejvyšší úcty.

Dědictví a pád království: Co následovalo po smrti mladého krále?

Balduin IV. si byl plně vědom své blížící se smrti a křehkosti království. Aby zabránil uchopení moci neschopným Guyem de Lusignan, nechal v roce 1183 korunovat spoluvládcem svého pětiletého synovce Balduina V. (syna Sibyly z prvního manželství). Král zemřel v Jeruzalémě v březnu 1185 ve věku pouhých 24 let, vyčerpán jedenáctiletým neustálým bojem s tělesným rozkladem i zahraničními nepřáteli. Pohřben byl v bazilice Božího hrobu vedle svých předků.

Po jeho smrti se Jeruzalémské království propadlo do dynastického chaosu. Dětský král Balduin V. zemřel o rok později v Akkonu. Trůn uzurpoval Guy de Lusignan se Sibylou, což vedlo k fatální katastrofě v bitvě u Hattínu (4. července 1187), kde bylo křižácké vojsko zničeno a Saladin v říjnu téhož roku Jeruzalém dobyl. Balduin IV. se tak v historické paměti zapsal jako poslední skutečný ochránce křesťanského Jeruzaléma, jehož předčasný odchod znamenal konec slavné éry křižáckého státu.

Často kladené otázky o králi Balduinovi IV.